Žárové zlacení
Jedná se o jeden z historicky nejpoužívanějších způsobů zlacení na bronzový podklad. Nejvíce rozšířené bylo ve Francii od poloviny 17. století do druhé poloviny 19. století.
V Česku se tento typu zlacení označuje jako amalgamové zlacení, žárové zlacení nebo ormolu. Anglicky se potom označuje jako gilt-bronze, fire gilding, nebo také jako mercury gilding. Název ormolu je původem francouzský a podle Výkladového slovníku malířství, grafika, restaurování od J. Zelingera (s. 194) je překladem "zlatá slitina".
Technika je velice škodlivá pro lidský organismus, protože k docílení pozlacení se používá jako medium rtuť. Přesněji jde o práškové zlato tzv. utřené se rtutí, kdy vzniká amalgamová pasta. Tato pasta se může při odlévání bronzu vetřít rovnou do formy, nebo se nanese už na odlité bronzové kování a vytvoří se tak rovnoměrná vrstva po pozlacovaném předmětu (kování, dekorační prvky, hodiny, ...) a následně je tento předmět v ohni za vysoké teploty vypálen. Při této poslední fázi vypalování dochází k změně skupenství rtuti z kapalného na plynné, a rtuť se tak odpaří a na bronzovém předmětu zůstane pouze zlato.
Výsledkem je velice charakteristické pozlacení, kterého nelze dosáhnout jinou technologií. Podstatně mladší galvanické zlacení je příliš "přesné", tedy vytvoří jen mikro vrstvu a bronzový předmět dokonale okopíruje. Oproti tomu amalgamové zlacení vytvoří silnou robustní vrstvu, která má svůj charakteristický vzhled. Zhotovení chybějícího kování vyrobeného žárovým zlacením je tak pro restaurátora velice nákladné, protože touto technikou pracuje v Evropě jen velice omezené množství řemeslníků.
OTRAVA RTUTÍ
Při tomto zlacení vzniká po vdechnutí výparů z odpařené rtuti otrava rtutí. Anglicky mercury poisoningse, nebo také erethism mercurialis. Vdechování rtuti (která je jedovatá) způsobuje tělesné i duševní potíže. Výpary z rtuti jsou snadno pohlcovány sliznicemi a postihují mozek, ale také nervový systém. Při opakované práci s tímto materiálem se jedná o kumulativní proces, rtuť se z těla nevylučuje, ale hromadí se v něm. Toto onemocnění se týká kostní dřeně, reprodukčního systému a srdce. Na psychice se tato nemoc projeví jako deprese, úzkost, paranoia a sklony k sebevraždě. Nemoci se lidově říká DISEASE MAD HATTER, podle postavy šíleného kloboučníka, který touto nemocí trpěl v literárním díle Alenka v říši divů od Lewise Carrolla. Pro výrobu klobouků se také požívala rtuť a proto touto chorobou trpěli také výrobci klobouků. Konkrétně se jednalo o dusičnan rtuťnatý, který se užíval pro ošetření kůže a kožešin plstěných klobouků. Proto se také používá anglická fráze "Mad as a hatter", když se někdo chová šíleně. Jiné zdroje tvrdí, že postava kloboučníka z literárního díla Carrolla byla inspirována šíleným prodejcem nábytku Theophilusem Carterem.
Rtuť se také používala ještě na počátku 20. století jako lék k onemocnění syfilidou (neboli tzv. francouzskou nemocí), která byla poprvé zaznamenána a diagnostikována v Neapoli roku 1494. Syfilida se léčila pomocí tzv. kalomelu (může mít formu bílého pudru bez zápachu), který je v podstatě chloridem rtuťnatým. Vedlejším účinkem je většinou neplodnost. Touto metodou se léčil také architekt Adolf Loos.
Rtuť se užívala i k mnoha jiným nemocem jako lék - běžně většinou také na zácpu (způsobuje průjmy) nebo na bolest hlavy.
- www.gallica.bnf.fr - Diderot, Orfèvrerie, joaillerie (šperky a umění ze zlata)