17. st. - Moravské nábytkářství
Umělecké řemeslo na Moravě nedostalo stejný impulz Rudolfinskou dobou, tak jak tomu bylo v případě Čech. Avšak stejně jako Čechy, byla i Morava postihnuta Třicetiletou válkou a dobou pobělohorskou. Tyto politické a náboženské aspekty ovlivnily umění jak v Čechách, tak i na Moravě. Morava byla osídlena novou katolickou šlechtou a její vkus a možnosti ovlivňovaly další vývoj řemesla.
Hojně rozvinutá středověká řemeslná tradice byla na Moravě přerušena a v době renesance nedošlo k jejímu obnovení. Bezprostředně po roce 1620 (bitva na Bílé hoře) byly potřeby šlechty a církve uspokojovány importem z okolních zemí. Nová šlechta svá sídla architektonicky upravovala a s tím souvisel také mobiliář, který si nechala dovážet. Zásadní význam ve vlivu na Moravu měla severní Itálie a jižní Německo. Z těchto zemí proudily technologie, informace a vliv. Morava se musela vyrovnat s novými výrazovými prostředky, ale také s řemeslnou úrovní. Reprezentační nábytek v sídlech šlechty většinou nebyl Moravské provenience, ale užitý nábytek v "technických" místnostech (kuchyně, jídelna služebnictva, ...) pravděpodobně mohl být lokální.
Církevní a měšťanské vybavení prováděli lokální umělci, tedy členové příslušného církevního řádu, nebo příslušníci cechu. Na počátku 17. století vychází výrazové prostředky z manýrismu - tohoto jsou příkladem stally (chórové lavice) z jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie (Brno-město), kartuziánského kostela Nejsvětější Trojice (v Brně-Králově Poli) a v Olomouckém dómu.
Z moravských kazatelen toho mnoho nezbylo, byly z kostelů odstraňovány pro svou objemnost. Podobné je to také s varhanními skříněmi, které se dochovaly jen v ojedinělých případech, jako je skříň ve Znojmě-Louce, nebo varhany v kapli sv. Anny u dómu v Olomouci.
V Brně se z období baroka dochovaly dvě kazatelny a to v kostele sv. Jakuba (horní část z roku 1684) a sv. Tomáše (1689). U sv. Tomáše se také dochovaly
Zdroj: Miloš Stehlík, Umělecké řemeslo, in: Zdeněk Kudělka - Ivo Krsek, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha: Academia, 1996, s. 149-150.
Matyáš
Graff,
kostel sv. Barbory v Dolních Kounicích
Jedním z moravských uměleckých truhlářů a sochařů byl Matyáš Graff, ve kterém se tyto dvě řemesla snoubila. Byl znám jako panský truhlář a sochař z Mikulova. Před svým příchodem do Mikulova pravděpodobně pracoval v Jihlavě, Žďáru a také v Brně. Roku 1687 požádal o povolení usadit se v Mikulově a to také dostal. V letech 1698-1700 měl vytvořit skříně pro mikulovské purkrabství a zhotovit nábytek a jiné vybavení do mikulovského zámku pro Ditrichštejny (pravděpodobně pro Leopolda Ignáce Josefa, v letech 1698-1708 třetí kníže z Ditrichštejna). V letech 1720-1721 měl Matyáš Graff pracovat na zámeckých podlahách a v roce 1722 měl zhotovit kopii kabinetu podle předlohy. Pro Ditrichštejny nepracoval jenom on, ale spolupracoval převážně s vídeňskými mistry.
Jeho doloženou sochařskou prací jsou oltáře kostela sv. Barbory v Dolních Kounicích, který byl přebudován (smlouva z roku 1686, dokončení 1688) brněnským architektem Jiřím Richterem z vůle Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna (v letech 1655-1698 druhý kníže z Ditrichštejna). Jeho návrhy na tuto realizaci se nedochovaly. V dubnu 1689 vydal Ferdinand z Ditrichštejna pokyny k práci. Matyáš Graff v tomto kostele zhotovil hlavní oltář, boční oltáře a kazatelnu. Hlavní a boční oltáře mely zdobit obrazy. V září 1689 byly sochy k oltářům hotové, ale obrazy ještě malíř nezačal malovat. Mělo se jednat o tři obrazy: sv. Barbory, sv. Jakuba Většího, sv. Floriána se sv. Antonínem Poustevníkem. Některé obrazy měly být zakoupeny knížetem v Augšpurku, ale není známo jméno ani malíře lokálního ani augšpurského. Štafířskou práci na Grafových oltářích a kazatelně provedl mikulovský malíř Jan Ostrovský.