Historie

"Kabinet znamená jednak celý pokoj, jednak jen zvláštní dřevěnou schránku nebo skříňku, krásně lakovanou nebo z jiného materiálu vytvořenou, kde se uchovává jen malý, ale o to vzácnější soubor přírodních a umně zpracovaných věcí. Takový malý Cabinet bývá umístěn v půvabné světnici, kde si jej se svolením majitele prohlížejí zájemci"

Caspar Friedrich Neickelius,

Museographia oder Anleitung zum rechten Begriff und nützlicher Anlegung der Museorum oder der Raritätenkammer, 1727

Pojem kabinet

Pojem "kabinet" je od počátku 16. století homonymickým termínem (má více významů). Značí, jak místnost, ve které se uchovávají sbírky, tak i typologický kus nábytku. Etymologie slova pochází z latinského slova "cavea", které označuje ohrazený prostor, nebo hlediště.

Zdroj: Anja K. Ševčík, Malířství "in visclose" nizozemský kabinet ze 17. století, zdobený malbami Norberta Grunda (1717-1767), in: Anja K. Ševčík, Hana Seifertová. S ozvěnou starých mistrů: pražská kabinetní malba 1690-1750. Praha: Národní galerie, 1997., s. 51.

Kunstkammer - kabinet jako místnost

Kabinet, jako místnost pravděpodobně navazuje na historicky mladší místnosti nazývané studiolo. To je soukromá intimní pracovna oblíbená u italských velkovévodů. Stojí většinou vedle soukromé ložnice velkovévody, a uzavírá symbolickou ceremoniální audienční cestu návštěvníka vévodského paláce. Jedná se tedy o místnost, která leží v nejintimnější části paláce, kam se dostane jen ten neprivilegovanější host, protože se místnost nachází až za tzv. audienční, či přijímací ložnicí. Prototypem je Studiolo Federica da Montefeltra v Palazzo Ducale v Urbinu (1472-1476). Už toto studiolo je přímým předobrazem kunstkomory. Je tvořeno dřevěnými panely, které jsou pokryty špičkovými intarziemi s perspektivními a iluzivními hříčkami. Celý vévodský palác v Urbinu a jeho prostorové členění místností bylo vzorem pro většinu moderních paláců po celé Itálii, ale i Evropě. Tento palác dal také vzniknout určité dobové normě, která udávala, kolika místnostmi a v jakém sledu má palác disponovat.

Dalším příkladem je medičejské Studiolo di Francesco I. ve florentském Palazzo Vecchio z let 1570-1575. Toto studiolo koncepčně vytvořil Giorgio Vasari a vyzdobila jej celá řada dalších známých sochařů a malířů jako Giambologna, Bartolomeo Ammanati, Santi di Tito, Alessandro Allori a dalšími.

V neposlední řadě je nutné zmínit také Studiolo di Isabella d´Este v mantovském Palazzo Ducale, které je bohatě zdobeno intarzovanými panely vytvořenými údajně itarzisty Paolem a Antoniem della Mola, kolem roku 1506.

Drahé předměty, bohatě zdobené z drahých materiálů se stávaly součástí panovnických sbírek a charakteristickou součástí byly také kunstkomory, které se objevovaly již ojediněle ve 14. a 15. století, ale hlavní význam se objevil teprve v 16. století. [1]

[1] Beket Bukovinská, Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa II. v Praze, in: Jiří Dvorský (red.), Dějiny českého výtvarného umění II/1-2, Praha 1989, I, s. 223.

Zájem o přírodniny a kuriozity

Sedmnácté století je dobou velkých objevů a rozvoje zájmu o přírodu, fyziku, astronomii, aj. V rozmezí třiceti let je vydáno několik děl, která mění pohled na realitu i na filozofii. Na počátku sedmnáctého století vydal Galileo Galilei (15. února 1564, Pisa - 8. ledna 1642, Arcetri) knihu Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo pojednávající o měsíčním povrchu a vztahu mezi planetami. V této době je také objeven moderní dalekohled a Hans Lippershey z Middelburgu (asi 1570, Wesel, Německo - 29. září 1619, Middelburg, Nizozemsko) a Galileo Galilei jsou jeho otcové.

Na začátku sedmnáctého století vznikají také skupiny (převážně umělců a vědců), které mapují a zkoumají přírodní jevy, ale také minerály, botaniku, zoologii, mořské živočichy... Souběžně je intenzivně projeven zájem o studium lidské historie a jejích dokladů, jako jsou kameje, sochy, doklady antického světa. Třetí kategorií je "výzkum" exotických a kuriózních předmětů.

Dalším krokem bylo vytvoření sběratelské činnosti okolo těchto přírodnin. Jedním z příkladů je Museo di Curiositá v Milaně vášnivého sběratele Manfreda Settali. Na stropě jsou živočichové, na pravé straně potom je kožešina nebo oděv (o němž nic nevíme), v centrálních částech jsou antické urny a sbírka slonovinových předmětů. V zásuvkách jsou drahé kameny, skameněliny a minerální svět. Katalogizace takových sbírek se prováděla formou kreseb a vytvořením něčeho jako je "papírové muzeum". V Royal Library je největší sbírka těchto kreseb, jejichž objednavatelem je Cassiano dal Pozzo (1588 - 1657), tajemník kardinála Francesca Barberiniho. Tato činnosti v tomto období je základ muzejnictví, starožitnictví, ale také archeologie.

Zdroj informací k textu: Camilla Fiore (Bibliotheca Hertziana, Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte), Přírodní a historická krajina 17. století v Laziu, přednáška pro studenty dějin umění v rámci cyklu Současný stav bádání v oboru, Univerzita Palackého v Olomouci, 8. listopadu 2017, 15:00 - 16:30.

Podobným příkladem může být dílo Dell'Historia Naturale, vydané v Neapol roku 1599 lékárníkem ("apothecary") Ferrante Imperato (1525? - 1615?), který tento text doplnil o grafické listy se svým vlastním kabinetem kuriozit.

Další zájem o kuriozity je patrný z cílené koncentrace kuriózních a exotických tvorů na šlechtických dvorech. Jednalo se o shromažďování různých typů lidských deformit, ale také exotických zvířat, kterými se dvory honosily. Příkladem mohou ty, jenž zachytil Agostino Carracci na dvoře kardinála Odoarda Farnése v Parmě. Na obraze vidíme liliputa Amona, Harryho, který patrně trpěl nějakou formou hypertrichózie (genetického onemocnění nazývaného "vlčí syndrom"), a duševně nemocného Petera, kteří sloužili na kardinálově dvoře jako klauni. Dále jsou zde opice a papoušek, jako exotické zvířata. Navíc je kompozice patrně záměrně komponována tak, aby vynikly rozdíly velikostí - tedy vedle Amona je velký pes, aby bylo vidět jak je Amon malý a zároveň mu na zádech sedí obrovský papoušek, o jehož velikosti si uděláme představu z velikosti malé opičky a hlavy vlasatého Harryho a tak dále. V tomto případě se nejedná o studijní zájem ze strany kardinála, ale pouze zájem vlastnit, něco co je neobvyklé.

Se stejnou oblibou se můžeme setkat také na španělském dvoře Filipa IV. (vláda 1621 - 1665), jak dokazuje obraz Diega Velázqueze (1599-1660) Las Meninas, na kterém je zachycena kromě princezny Markéty Habsburské také trpasličí žena.

Recepce elitního humanismu na Moravě

Renesanční estetiku do střední Evropy přivedl Matyáš Korvín (1443 - 1490). S formální stránkou renesance přichází také obsahová složka v podobě elitářského humanismu. Kolem roku 1500 se tak ojevují osobnosti (zejména moravské), které si budují své studiola. Jako příklad lze uvést brněnského probošta Agustína Käsenbrota (1467 - 1513), známého také pod humanistickým pseudonymem Augustin Olomucensis. Za jeho funkčního období probošta (v letech 1506 - 1513), dnes neznámá budova olomouckého proboštství přestavěna na reprezentativní palác s cenným mobiliářem, obsahujícím mimo jiné sbírku antických památek. Také v Brně ve dvoře probošta kapituly nechal objednat unikátní cyklus maleb, které byly určeny pro jeho privátní studiolo v tomto brněnském dvoře. Malby mají podobu medailonů s výjevy světců (mučení sv. Kateřiny, mše sv. Antonína Paduánského, apod.). Na uměleckou sbírku a knihovnu Augustína Käsenbrota psali ostatní humanisté chvalozpěvy, například Johannes Cuspinian (humanista, v roce 1510 napsal o knihovně a umělecké sbírce) nebo Valentin Eck (Ecchius, napsal o jeho renesančně pojednaném domě s mramorovými sloupy). Augustín Käsenbrot také přinesl na Moravu knihu od Leona Battisti Albertiho De re Aedeficatoria (O stavitelství) jejímž zhotovitelem byl známí italský mistr iluminátor Attavantes.

Jiným příkladem je Moravská Třebová a Ladislav Černohorský z Boskovic (1455 - 1520; z rodu Pánů z Boskovic). Studoval v Itálii, kde se také setkal s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Od roku 1480 pobýval na Moravě a po smrti bratra Jaroslava roku 1485 se se usadil v Moravské Třebové a převzal správu nad rodinným majetkem. Byl úspěšný politik a v letech 1496 - 1506 a 1516 - 1520 byl nejvyšší komorník moravského markrabství (v tomto úřadě také skonal). Věnoval se studiu astrologie, hudby a astronomie. Byl sběratelem zbraní, a uměleckých předmětů, stejně jako knih. Epicentrum jeho sběratelských a humanistických aktivit bylo na zámku v Moravské Třebové, který nechal mezi lety 1490 - 1497 přestavět.

Kunstschrank - kabinet jako schránka

Kabinety se patrně vyvinuly z psacího sekretáře označovaného italsky scrittorio, nebo španělsky escritorio. Jednalo se písařský pultík obohacený o prvky sekretáře. Do vývoje forem kabinetů se přimísil také španělský přenosný "kabinet" zvaným vargueño, který byl hojně rozšířen po celém Iberském poloostrově.
Nejstarší označení jako kabinet je z roku 1583 v comptes de l'argenterie (majetkový soupis) francouzského krále Františka I. Mladší je potom z roku 1539, kdy Gilles Corrozet, skládá oslavný hymnus na svůj kabinet (blason du cabinet) a přikládá dřevořez jeho podoby.