Nábytek z ohýbaných trubek

Tato stránka je volným přepisem přednášky doc. Otakara Máčela, která proběhla 12. dubna 2017 na Univerzitě Palackého v Olomouci v rámci přednáškového cyklu Současný stav bádání v oboru.

Doporučená literatura:

• Rudolf Fischer - Wolf Tegethoff (edd.), Modern wohnen: Möbeldesign und Wohnkultur der Moderne, Berlin 2016.
  
• Otakar Máčel, Kovový nábytek, in: Dagmar Koudelková - Anežka Šimková (edd.), Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně, Praha 2018, s. 85-93.
  

Technologie

Jedná se ocelové trubky tažené za studena. Tím, že jsou tažené za studena, si ocel ponechává elasticitu. Trubky vyráběné jinak (tepelně) ztratily horkem elasticitu. Od 2. poloviny 20. let se hovořilo o nábytku jako "präzisionsrollen" (pokud jsem dobře pochopil pana docenta Máčela). Tím mělo být řečeno,že se jedná o trubku s velmi malými odchylkami, které jsou pouhým okem nepostřehnutelné - tedy téměř dokonalé. Nábytek z kovových trubek se zdál jako něco industriálního a moderního. Každý špičkový architekt navrhl alespoň jeden kus nábytku. Tento druh nábytku se nejčastěji používal ve vlacích a v letadlech, ale také v automobilech. Byla snaha je nahradit hliníkem, ale v té době technologie svařování hliníku ještě nebyla plně zvládnuta. 

Původ trubkového nábytku v německém prostředí  

Marcel Breuer (1902-1981)

Nábytek z kovových trubek byl do odbytného prostoru zaveden Marcelem Breuerem (1902-1981). Ten koncem roku 1925 prezentoval v desavskékunsthallesvoje křeslo (B3). Později se tomuto křeslu začalo z obchodních důvodů říkat wassilychair, protože tímto křeslem byl vybaven byt WassilyKandinského (1866-1944), profesora na škole Bauhaus. Ten však se samotným křeslem a jeho vývojem neměl nic společného, ale obchodní partner Marcela Breuera trval na tom, že pokud se má křeslo prodávat, potřebuje zvučné jméno.

Marcel Breuer (1902-1981) byl původem Maďar žijící v Americe. Přes Budapešť a Vídeň se dostal do Výmaru (Weimar), kde sídlila avantgardní škola BAUHAUS, a kde přijal místo profesora. Na Bauhausu vytvořil Breuer své první křeslo. V roce 1925 škola přesídlila do Dessau, kde sídlila firma Junkers, velká fabrika na výrobu letadel. Junkers vyvíjela sedadla pro svoje letadla a vyráběla je z hliníku, aby byla co nejlehčí. Když Marcel Breuer designoval své první křeslo z kovu, tak jako vyučený truhlář, neměl cit pro tvorbu v kovu. Většina z těchto avantgardních architektů byla vyučená v práci se dřevem nebo kamenem. Sám Breuer se stal 1925 vedoucím nábytkářské dílny, kde se ovšem pracovalo se dřevem. Na Bauhausu byla kovodílna, ale zde se designovaly vázy, mísy, světla a jiné doplňky, nikoli nábytek. Proto při své práci Breuer chodil do Junkers pro rady v oblasti kovu. Vedoucím dílen v Junkers byl [Karel Kurner], který údajně Breuerovi pomáhal s konstrukcí jeho křesla. Breuerovyslavné první kusy nábytku vznikaly mimo školu Bauhaus.

Proč se Breuer zabýval zrovna konstrukcí křesla z kovu, nikdy přímo neřekl. Říká se, že si koupil kolo značky Adler a byl nadšený konstrukcí z trubek a říkal si, že, když na trubkové konstrukci může jezdit, může na ní i sedět. Ve funkcionalismu byl velký zájem o nové materiály a s mnohými se experimentovalo, i když s většinou neúspěšně. Byla zde také určitá averze vůči řekněme uměleckým materiálům, protože ty byly spjaty s řemeslem a uměleckou ornamentikou, kterou chtěla tato éra překonat, proto se experimentovalo s neuměleckými materiály. Řemeslo už nebylo moderní. 

Křeslo Wassily je složené z různých trubkových částí, které jsou v konstrukci sletovány (později sešroubovány). Sezení je řešeno tzv. železnou přízí - ta se v 2. pol. 19. století vyráběla pro přenos kroutícího momentu ve strojích a převádění síl motoru. Jednalo se tedy o velmi pevný materiál. Cílem bylo nalézt materiál, který by disponoval tvarovou stálostí. Ale i ocelová příze se používáním prověsila. Proto se postupně přešlo k napínacím systémům. Celkovým cílem v této věci byl zájem o prostor. Nemohli dopustit, aby byly harmonické formy narušeny. Nábytek měl působit lehce a vzdušně. Vrcholem estetického blaha bylo dívat se na přiznanou konstrukci. 

Gerrit Rietveld (1888-1964), z nizozemského hnutí De Stijl, tvořil nábytek založený na horizontálních, vertikálních a diagonálních plochách natřených na černo. Jeho nábytek je složený z prken, tedy skutečných ploch. Breuer byl ovlivněn Rietveldem a jeho nábytkovou tvorbou. Breuerovy první židle a křesla jsou k nerozeznání od Rietveldových. 

Původní Breuerovo křeslo Wassily (tehdy ještě pod označením B3) je z konce roku 1925 a ještě má klasické čtyři nohy. Pokud se dělal nábytek z kovových trubek, bylo kritériem, aby byl z co nejméně součástek. Proto křeslo B3, které vystavil Breuer na berlínské výstavě roku 1927 už nemělo čtyři nohy jako jeho prototyp z roku 1925, ale využil zde "sáněk", neboli "dojmu nekonečné trubky".

Československo následuje záhy
(Ladislav Machoň 1927, Oldřich Starý 1928)

Zprávy o nábytku v Bauhausu se šířily rychle, i když Breuerův nábytek se nepoužil jako první v komerčním obývacím sektoru, ale ve veřejném prostoru, tedy škole. Zařídili s jeho křesly kantýnu a také jiná veřejná místa. Všichni z Bauhausu o tom křesle tehdy psali, to se to ještě nejmenovalo Wassily. I v Československu se o tom dozvěděli a vycítili potenciál. Firma Mücke-Melderse o nějakou tvorbu pokoušela, jsou o tom zprávy z pozdějšího soudního sporu.  

Český architekt Ladislav Machoň (1888-1973) v Praze roku 1927 vytvořil svou židli z kovových trubek. Architekt Karel Ort (1881-1936) roku 1930 vytvořil také své křeslo za použití "nekonečného" trubkového pásu. Jeho křeslo nebylo pohodlné, důležité nebylo sezení, ale tvar (forma). Dalším příkladem je křeslo od českého architekta Oldřicha Starého (1884-1971) z roku 1928 pro brněnskou výstavu Soudobé kultury v Československu, která se konala na brněnském výstavišti, nově vybudovaném k příležitosti 10. výročí vzniku Československa. 

Původ trubkového nábytku v holandském prostředí  

Mart Stam (1888-1986) a Weißenhofsiedlung, Stuttgart 1927

Výstava Weißenhofsiedlung [vajshofsidlung] ve Stuttgarteu, která se konala roku 1927, byla tzv. bytovou kolonií vzorových bytu včetně vybavení. Jsou zde zastoupeni avantgardní architekti z celé Evropy, kteří zde postavili svou jednu vzorovou budovu.Tento trend následoval i v ČSR koloniemi v Brně Nový dům roku 1928 a v Praze kolonií Osada na Babě roku 1931.

Mart Stam (1899-1986) toho  jako architekt mnoho nepostavil, ale jako teoretik psal hodně článků a získal své renomé jako průkopník nového myšlení. Podílel se na projektu bytové kolonie Weissenhof (Weißenhofsiedlung) u Stuttgartu. LudwigMies van der Rohe měl dohled jako supervizor nad touto bytovou kolonií. Stam zde projektoval také jednu budovu, do níž měl navrhnout nábytek. V říjnu roku 1926 se sešel Mart Stam s Le Corbusierem a Ludwigem Mies van der Rohe, kde jim na zadní stranu svatebního oznámení perem načrtl kovovou židli, kterou navrhl pro svou těhotnou ženu, která měla problém se zády. Židle měla být z instalatérských trubek a Stam z toho chtěl vytvořit židli pro Stuttgartskou výstavu roku 1927 a umístit ji do bytového domu, který projektoval. A to byla první židle bez zadních nohou, neboli "S chair". 

S židle, jako taková, byla revoluce. Byla to ikona moderní doby a ikona moderního materiálu. Tak jako beton a železobeton jsou materiály nové doby,jenž jsou samonosné, tak i tato židle, která je z nového materiálu a je samonosná. A tak jako železobetonové stavby si mohly dovolit popírat tektoniku (protože byly samonosné) a nepotřebovaly podpěry, tak i tato židle byla symbolem nového moderního materiálu, který nepotřebuje podporu (dvě nohy). Člověk na ní vypadá, jakoby seděl ve vzduchu. Jednalo se o novou ikonu moderní bytové estetiky a modernity jako takové.

Výstava Weißenhofsiedlung roku 1927 ve Stuttgartu se oficiálně publikovala a fotky byly všude. Ve všech publikacích, módních časopisech, časopisech o bydlení a stylu a široká veřejnost poprvé viděla tento nábytek z kovových trubek. Ale Mart Stam nebyl sám, kdo přišel s židlí bez zadních nohou. Ludwig Mies van der Rohe vystavil také židli bez zadních nohou (s půlkulatýma předníma nohama, které jsou naprosto typické pro Miesovu tvorbu). Víme, že Mies byl u toho, když Stam ukazoval svou židli a údajně ji hned odsoudil jako zvrhlost, ale když přijel zpět do Berlína, tak navrhl něco velmi podobného. Stam chtěl vyrábět funkční nábytek, nikoli estetický nábytek, proto chtěl, aby jeho židle byla natřená. Nepodléhal zářivému lesku chromu. 

Ostatní autoři z Holandska

Jacobus Johannes Pieter Oud (1890-1963); Gerrit Rietveld (1888-1964); Theo van Doesburg (1883-1931 

Architekt Jacobus Johannes Pieter Oud (1890-1963) většinou zkracovaný jen na J.J.P. Oud [džej džej pí oud]také navrhoval nábytek z kovových trubek, ale jiným způsobem. Jeho kovové části byly modré a sedák (prkno) černý. Oud byl tak jako členem skupiny De Stijl (holandský neoplasticismus) a je to na jeho konstrukci patrné. Původní židle (prototypy) se nezachovaly ani od Ouda ani od Stama. Až v 80. letech někdo udělal remake. Stam a Oud měli na Weißenhofsiedlung navrhnout byty pro dělníky (byty sociálního typu) na rozdíl od jiných architektů, kteří mohli navrhovat prominentnější byty. Když si dělník po práci sedl na tuto židli, tak musel sedět rovně, jinak mu záda propadly skrze děravé opěradlo - bylo to velice nepraktické. Jeho židle nemá charakteristiku nového (moderního) nábytku, protže má klasické čtyři nohy. Nenechal se tedy strhnout. 

Roku 1927 J.J.P. Oud navrhl židli pro jednu ze svých vil, kterou projektoval. Židle měla vzadu pružiny, aby pružila, ale když se tyto pružiny přiletovaly, tak ocel teplem ztratila pružnost a pružiny byly jen ozdobou.

Gerrit Rietveld (1888-1964) v letech 1926-1927 konstruoval křeslo pro byt doktora Hartoga z plynových trubek, ale na rozdíl od Stamova prototypu je spojil bez spojovacích kolínek. Sedělo se na napnutých kůžích. Říkalo se, že se Stam a Rietveld znali a ovlivňovali se s těmito návrhy z plynových trubek. 

Rietveld, ale o rok později začal dělat zcela jiná křesla. Idea průběžné linky u něj hraje svou funkci. Na jeho prvním křesle se nejedná o "nekonečnou trubku" a spoj trubek je patrný pod sedákem, kde trubky navazují. Na pozdějším provedení už průběžná trubka je. Na těchto křeslech je uplatněna ohýbaná překližka. Ritveld byl truhlář a měl cit pro dřevo a stavbu nábytku ze dřeva, ale neměl zkušenosti s kovem. Říká se, že svoje návrhy konstruoval pro materiál dřevo a až později je převáděl (možná trošku násilně) do materiálu kovu.

Stejně tak se Rietveld snažil svou red-blue chair převést do trubkové podoby. Křeslo se vyrobilo jenom jednou. To dnes uloženo v muzeu v Utrechtu. 

Theo van Doesburg (1883-1931), byl členem holandské avantgardní skupiny De Stijl. Když se přestěhoval do Paříže, postavil si zde dům a navrhl si k tomu nábytek. Není to ničím zajímavé, jen že je to rané dílo a je vyrobeno z kovových trubek. 

Prodej nábytku z kovových trubek

První prodejnu nábytku z kovových trubek, kdy se mohl tento nábytek dostat k široké veřejnosti, měla dvojice Marcel Breuer a Anton Lorenz v Berlíně pod názvem Standard-Möbel. Jednalo se o dílnu a prodejnu, která vyráběla a prodávala nábytek z kovových trubek z návrhů Marcela Breuera. Breuer dovážel z Berína do Holandska svůj nábytek skrze importéra Van Inge a dělal tomu v Amsterodamu velkou reklamu v architektonickém tisku. To ovšem nepomohlo, reklama vyšuměla a firma vydržela fungovat jen krátkou dobu a velice brzo zkrachovala (roku 1929). Na podzim 1929 firma Thonet vystřídala Breuerovu firmu a produkovala trubkový nábytek. To byly jediné dvě firmy, které šířily tento nábytek v této době mezi širokou veřejnost, všechen ostatní trubkový nábytek z ruky všech designérů se vyráběl jen jako prototyp. 

Nábytek se dal koupit ještě u Mücke-Melder v ČSR, který se také pokoušel o výrobu tohoto nábytku. Tato firma je známá jen díky soudnímu sporu o původ a práva S Chair, kdy se vyšetřovala i tato firma. 

WH Gispen& Co.

WillemHendrikGispen (1890-1981) založil umělecko-řemeslnou kovo dílnu WH Gispen& Co., kde vyráběl ve stylu amsterdamské školy lampy. A měl kontakty a orientoval se ve funkcionalismu a vyráběl pro ně jejich lampy. Dodával také lampy na Weißenhofsiedlung 1927. Gispen údajně navštívil Weißenhofsiedlung a viděl židli od Marta Stama a nechal si udělat po příjezdu zpět repliku, kterou ovšem nezačal hned vyrábět. Až 1929 dostal zakázku na nábytek do továrny Van Nelle(vyrábějící tabák, cigarety, kávu a čaj) a židle, které dodal, vypadaly jako na obrázku. Je vidět že musel znát dílo Rietvelda. 

 STAM VS. BREUER 
DESTA VS. THONET

Roku 1929 došlo k závažnému vývoji - vše to má souvislost se Stamem a jehožidlí bez zadních nohou. Stam chtěl, aby se jeho židle vyráběly, ale fabrikant chtěl, aby židle pružila, ale Stamova židle nepružila. Stam totiž trval na velice tenkých trubkách a kubickém tvaru své židle. Ale když se vyrobil prototyp židle podle představ Stama, při zkušebním zatížení Stamova židle nevydržela a praskla. Proto jeho židli museli vyztužit. Použili trubku v trubce pro zpevnění, tím ovšem došlo k zvýšení váhy a ztráty pružnosti. Výsledkem byla tedy Stamova židle, která vypadala velice subtilně, lehounce a pružně, ale fakticky byla těžká a nepružila. Celkově se to stalo nejistým podnikem a fabrika odmítla židli vyrábět sériově.

Firma Thonet výzvu kovového nábytku přijala. Jejich ohýbaný dřevěný nábytek se formálně a technicky podobal ohýbaným trubkám a firma měla zájem o nový druh nábytku. Firma Marcela Breuera v Berlíně  Standard-Möbel zkrachovala hned několik let po svém otevření, tedy roku 1929. Neměla zákazníky a Breuer a jeho společník Anton Lorenz nebyli obchodníci a obchod jim nešel. Prodali firmu Standard-Möbeli se vším co k ní patřilo (katalogy, jméno, reklamy, sklady i jejich obsah) firmě Thonet, až na 4 kusy židlí typu "bez zadních nohou" ze skladu. Tyto 4 židle odnesl a nevydal firmě Thonet Breuerův společník Anton Lorenz s tím, že jsou to jeho návrhy. Historikové se domnívají, že se jednalo o prototypy, které tam Breuer za fungování firmy vyzkoušel, a které fungovaly a Lorenz měl v hlavě tušení a nechtěl se vzdát. Věděl, že když se o to zajímá i Thonet, tak tento typ nábytku prorazí. Následně roku 1929 Anton Lorenz získal od Marta Stama licenci na výrobu židle bez zadních nohou a založil firmu DESTA.

Nastala situace, že od roku 1929 firma Thonet a Lorenzova firma DESTA vyráběla stejný nábytek a začali se soudit. Lorenz měl funkční prototypy od Breuera (které zabavil při prodeji firmy Standard-Möbeli) a licenci od Marta Stama. Ale Thonet měl licenci, kterou získal při koupi Breuerovi zkrachovalé firmy Standard-Möbel. Firmy se soudily až do roku 1932 a Lorenzova firma DESTA s licencí od Marta Stama soudní spor vyhrála, protože bylo prokázáno, že Mart Stam byl první, který přišel s S židlí (židlí bez zadních nohou); tedy byla uznána jeho priorita jako vynálezce.

Ještě než Anton Lorenz vyhrál proces snažil se zajistit patenty, zaměstnal ve firmě kreslíře, kteří kreslili různé tvary židlí a křesel. Žádný z těchto návrhů nechtěl Lorenz vyrábět, ale vytušil potenciál a zájem o tento druh nábytku a proto se snažil se zajistit pomocí patentního úřadu co nejvíce možných variant nábytku, aby na ně měl licenční právo a měl v hrsti každého dalšího architekta, který bude navrhovat. Tyto návrhy nechal patentovat jako autorské návrhy Marta Stama. Většinu z nich Stam pouze viděl na schválení, když mu je Lorenz ukázal, ale mnoho z nich Stam nikdy ani neviděl. V archívech jsou tedy teď zaznamenány stovky návrhů jako autorské návrhy Marta Satam, které ovšem on osobně nikdy neviděl.