Nápodoby orientálních lakových prací

(izolace Japonska 1639-1854)

Pojem lakové práce nazýváme techniky povrchových úprav předmětů (jako nábytku, keramiky, kulptur, kůže, kov,...) formou laku, který nemá pouze ochrannou funkci ale je také součástí estetického vzhledu daného kusu.

Evropské lakové práce

jsou nápodoby orientálních lakových prací (konkrétně japonských lakových prací), které jsou obecně nazývané JAPANNING.

Začaly vznikat na základě zvýšené poptávky po asijském lakovém zboží v 17 a 18. Století. Od poslední třetiny 16. století se do Evropy začínají dovážet první Asijské lakové práce, které spůsobí orientální horečku na Evropském kontinentu. Vrchol obliby nastává až v 17. století kdy poptávka po tomto zboží nutí evropské řemeslníky ke kopírování těchto nábytkových kusů. Zpočátku nejvíce dovezeného materiálu pochází z Indie z oblasti Gudžarátu nebo Bengálska. Velkou část dovozu tvořila také Čína z oblasti Kantonu a Macaa.

OBCHOD MEZI JAPONSKEM A EVROPOU

Počátky vztahů mezi dálným východem (Japonskem) a Evropou začaly skrze Portugalsko za vlády Jindřicha Mořeplavce kdy v průběhu 15. Století získává rozsáhle koloniální državy po celém světě. Portugalci se plavili podel Afrického pobřeží přes Mys Dobré naděje až do Indie kde přistál Vasco da Gama a kde portugalsko získalo mnoho kolonií nazývaných od roku 1505 Portugalská Indie. Od poloviny 16. století, do Japonska připlouvají Portugalské lodě s misionáři, řekněme obchodnícho charaktekteru a Jezuitského smíšlení, kteří udělali dobrý dojem ve vyších místech Japonské společnosti. Mimo Portugalsko do Japonska proudí také lodě pod vlajkami Nizozemí a Anglie. Začaly slibné počátky obchodních vtahů.

Zvrat nastává v 80. Letech (1580) kdy má Portugalsko nástupnickou krizi a je donuceno k Personální unii (formálně samostatné státy spojené osobou panovníka). Ve výsledku je do Asie vysílán jiný druh lidí (Augustýni), což dospělo k náboženským potyčkám a organizovánému násilí křesťanů. Tyto incidenty a vývoj situace ovlivní Japonské smýšlení o Evropských záměrech. To vyvrcholí v roce 1639, kdy Japonský šogunát (Feudální společnost) a císař označí katolické misionáře, jako předvoj ozbrojené invaze na Japonsko a zakazuje veškeré styky s Evropou.

Vyjímkou se stává uměle vytvořený ostrov Dedžimaležící v blízkosti Japonského města Nagasaki, který patříl nizozemské východoindické společnosti. Ten byl obýván protestantskými nizozemskými obchodníky, kteří tvořili po dobu 251 let japonské izolace jedinou spojnici mezi Japonskem a Evropou. Stalo se tak díky jejím čistým obchodním záměrům a náboženské nestranosti. Dále také Portugalci.

Když se podíváme kousek zpátky do doby, kdy obchod s východem nebyl pod monopolem tak zjistíme, že i tak byl nesmírně drahý. Jednalo se o obrovskou vzdálenost, kterou musely lodě urazit a velké procento se jich nedostalo ani tam natož ještě se zbožím zpět. Takže popud z evropské strany k tvorbě kopií není pouze v omezení vývozu z Japonska, ale tento fakt jenom zvýšil úsilí evropských nábytkářů, kteří již se tímto druhem falsifikace zabývali.

Vrchol záliby v orientálním stylu vrcholí v západní Evropě v poslední třetině 17 století. Zájem je především o lakované sekretáře, šperkovnice a truhly. Tyto a další druhy tvořily orientální salónky, které byly v oblibě doplňovány dekoracemi orientálního charakteru. Stěny pokrývaly východní tapety spolu s orientálním porcelánem a východní látky či závěsy nebyly vyjímkou. Toto zboží bylo vysoce módní a exotické. Bylo to prostě všechno to, co bylo východní. Vše zvyšovalo prestiž majitele. Práce z tropického dřeva, užití slonoviny, čínské a japonské zbraně a zbroje. To vše známe z dobových inventářů.

Otevření:
V letech 1853 a 1854 komodor amerického námořnictva Matthew Perry provedl demonstraci síly nejnovějších válečných lodí amerického námořnictva s parním pohonem. Perry si roku1854 vynutil otevření Japonska mezinárodnímu obchodu. Stalo se tak přijetím konvence z Kanagawy, která byla v roce 1858 následována nerovnou smlouvou o přátelství a obchodu, která dovolovala zahraničním občanům exteritorialitu a minimální dovozní cla pro jejich zboží.

OBRAZY

Jako prameny vzhledu interiérů a umístění nábytku doby importu do Evropy, můžeme použít malby a jiné výjevy šlechtických sídel. Čínský porcelán a jiné orientální práce jsou zobrazovány hojně, ale lakové práce už nikoliv. O to jsou pro nás hodnotnější, důvěryhodnější.

Zde je olej na plátně od Henriho Gascarda a je to Madamme de Montespan před galerií v zámku Clagny nedaleko Versailles. Vznikl někdy v 70tých letech 17 století a jeto nám první známé zobrazení lakové práce. V pozadí jsou patrné dva velké lakované kabinety japonského typu. Zajimavé je především jejich umístění v jinak naprosto neorientální galerii. Na kabinetech je nahusto umístěn porcelán, o němž podle data vzniku obrazu můžeme soudit, že je originál japonský.

Druhým obrazem je olej na plátně od Williama Hogarta, Párty z let 1730-1735 dnes se nachází v USA. V pozadí vedle krbu mohutný sekretář se zlacenou atikou, na první pohled připomínající japonský originál, dle zlacené atiky a větších rozměrů se však nejspíše jedná o evropskou napodobeninu. Je zasazen do barokního interiéru a jediný orientálním kusem je váza zřejmě porcelánová stojící na onom sekretáři, která svými tvary připomíná čínskou.

Dalším obrazem je portrét Joana Jacoba Mauricia (guvernéra Surinamu) od holandského malíře Cornelia Troosta z roku 1741. Zpodobněný s glóbem, jako atributem moci a objevitelských plaveb, před velkou knihovnou jako symbol vědy a znalostí a potom stolek po levici plný orientálních bohatství. Co nás zajímá je ta laková truhlička na prohnutých nožkách, která právě podle podle tvaru odpovídá dovozním lakovým pracem 1. Poloviny 18. st. Je zde také perský koberec použitý jako ubrus a i kohout a postavičky na truhličce jsou importem. Zde je vidět z kompozice obrazu jaký význam až jako pokladů, měly asijské dovozní materiály a zboží.

Z těchto pramenů tedy můžeme říci opak toho, co vypovídají dobové inventáře o asijských lakových pracech. Nábytek nebyl vždy členěn k sobě a místnosti zcela stylově zařízeny si rozhodně nemohly dovolit ani lidé z řad šlechtictva v Evropě.

První zmínka o snaze vytvářet napodobeniny je z roku 1609, kdy Willem Kick (udajně učitel a rytec žijící v Amsterodamu v Holandsku), který získal osmileté provilégium na výrobu imitací Asijského lakového zboží dováženého z Indie. To bylo o rok dříve než do Holandsa dorazila první zásilka japonského lakového zboží. Víme, že v roce 1612, když byla křtěna jeho dcera, byl v Indii. Víme tedy zcela jistě, že znal Indické lakové práce a také že o ně byl nejspíš v Evropě zájem. O úspěchu jeho práce a zručnosti manufaktury nelze pochybovat. Jedna z jeho prací (sekretář ve východním stylu) vyrobil pro holandské generální stavy, které jím obdarovaly tureckého sultána. Byl to tedy dar nebyčejné hodnoty. Roku 1619 potom získal druhý patent na dobu 12 let na nanášení barvy na kov. Z tohoto patentu víme, že Kick byl ovlivněn tvary i dekorem čínských dovážených prací.

Z písemností víme, že existovaly kromě Kickovi manufaktury i centra podobného druhu. Máme zmínky o Hamburku, Norimberku a Agšpruku. Bohužel ani díla Kickova ani jiná této doby nejsou identifikována.

Na Italském poloostrově se už koncem 16 století v Benátkách pokoušeli napodobit islámské lakové umění, s kterým byli ve styku.

Jedíným, prvním dochovaným příkladem lakové výzdoby v orientálním stylu jsou dvě místnosti na zámku Rosenborg v Kodani. 1. Ložnice krále Kristiana IV. - je zdobena čtvercovými panely s vyobrazením čínských krajin a zaoceánských plavidel ve zlaté barvě na zeleném laku. Napodobují techniku hiramakie. Panely jsou montovány do rámů,které jakoby imitují želvovinu.Většina námětů byla čerpána z cestopisu Johana Nieuhoffa z cesty po Číně. (Byl to holandský cestovatel, který psal o svých cestách do Brazílie, Číny a Indie. Nejslavnější z nich byl výlet 2400km z Kantonu do Pekingu v roce 1655-1657). Tento pokoj byl vybudován pro krále Bedřicha III: Dánského a jeho ženu, kteří chovali zálibu v orientálním stylu.

(MAKIE- v překladu rozseté obrázky, vyvinula se z pratechniky vzniklé v 7 století v období Nara a jmenovala se tato technika MAKKIN-RU. Ta spočívala ve vysypání motivů pouze hrubým zlatým prachem. Samotná technika makie přichází v období Heian a vyvíjela se až do období Kamakura, kdy se objevuje technika ve vrcholné formě.

HIRA-MAKIE - užívaná od období Heian. Rozsypaný a zaschlá vzor se překryje transparentním lakem, který se po vyschnutí zlehka vyleští s tím že se ovšem nerozleští horní lakové vrstvy.

2. Orientální salon - Další unikát, zdobený tmavě hnědými kazetami s lakovou chinoaserií a detaily z perleti a želvoviny. Plastická výzdoba připomíná techniku japonské takamakie.

Nebo také Usuniku takamakie je druh vysoké makie s reliefním dojmem, kterého se dosahuje za vrstvení uruši, nebo při vyším reliefu vrstvení hmoty z uruši míseného s prachem z dřevěného uhlí nebo jemné hlíny.

Tento druh zdobné techniky zdobil dovážené japonské lakové zboží již od 30 let 17 století. Na výjevech jsou exotické krajiny, fantasijní faunové a stylizované orientální postavy. Inspirací byli lakové předměty stejně jako ilustrované výjevy z cestovních deníků nebo čínských románů. Orientální salon sloužil k podávání exotických nápojů jako byly čaje, káva nebo čokoláda. Proto se také tento salonek jmenuje čajoví. Autorem byl Francis de Bray (holandský nábytkář), který místnosti pojal jako representativní.

Je zde otázka, jestli lakové panely vznikly výhradně pro tento zámek přímo v Kodani, nebo jsou tyto panely staršího rázu a byly pouze přivezeny například z Holandska, z některých z interiérů, který se nám již nedochoval. Vzhledem k tomu že tvůrce pocházel ze země, kde starší orientální interiéry existovaly, je tato možnost více než pravděpodobná.

Máme záznamy, že existovaly starší salónky než ty v Kodani. Kolem poloviny 17 století máme záznam o úpravách interiérů paláce Huis ten Bosh pro majitelku Amalii Solms-Brainfels. Zde byly užity originální lakové kusy uzpůsobené do Evropských nábytku. Mluvíme zde především o jejím orientálním salonku a balustrádě její postele. Salonek byl údajně tvořen z demontovaných částí starší orientální výbavy a již zmiňovaná balustráda její postele byla specielně objednaná u představitelů východoindické společnosti z Japonska.

Tento palác byl zřejmě inspirací pro další interiéry v Holandsku, jako byl pokoj královny Marie II. Stuartovny v jejím Holandském sídle Hondselaarsdijk u Haagu. Autorem byl francouzský hugenot Daniel Marot, který skloubil temně zlaté lakované panely s velkými plochami zrcadel.

Podobně laděné byly také Mariiny paláce v Anglii v Kensingtonském paláci a Water Gallery v Hampton Court.

Většina těchto interiéru se nedochovala, během 2 poloviny 17 století však vnikaly také krásně zařízené pokoje v Anglii a Holandsku a to nejen v šlechtických sídlech ale také ve velkých měšťanských domech. V těchto případech máme opět pouze dobové záznamy a inventáře a nejsme z nich schopni určit zda se jedná o japonské lakové práce či kopie. Dochovaly se nám pouze lakové pásy japonského původu o kterých víme že byly v Holandsku přetvořevy a pocházejí z domu v Haagu a dnes se nacházejí v Gemeentemuseum v Haagu.

Z toho je patrný přístup a vývoj vkusu evropanů k orientálním lakovým pracem a jejich kopiím. A je zde tedy možnost, že Kodaňské lakované panely z Rosenborgu jsou data výrazně staršího než je datace zařizování onich místností.

Zatímco, v polovině 17 století se setkáváme spíše s originály lakových prací, v posledních dekádách tohoto stolení už vzrůstá poptávka po napodobeninách a utváří se v Evropě živná půda i pro obchod s tímto zbožím. To bylo také následkem toho, že do Evropy proudily z Východu lakové práce jen ojediněle. Hlavním dovozním artiklem byl čínský a později Japonský porcelán , nádobí a jiné denní potřeby. Ale i ten se kopíroval a nahrazoval a to především modro-bílím FAJÁNS z holandského Delfu. To byl hrnčířský výrobek pokrytý neprůhlednou glazurou (mimochodem byl to právě francouzský fajáns, co nahradil zlaté a stříbrné prostírání, které z finančních důvodů roztavil Ludvík XIV.). V roce 1709 byla poté objevena porcelánová hmota v Míšni. Z vývoje zájmu o kopírování keramiky si můžeme udělat představu kopírování lakových prací. U asijského porcelánu a evropské keramiky však rozvoj a oblibu do velké míry ovlivňovala móda pití exotických nápojů. Podobný element bychom u nábytku hledali těžko.

S růstem a schopností kopírovat asijské laky rostla i tendence vnímat rozdíly mezi originály a kopiemi. O tomto svědčí také vnik několika publikací, které vznikali od druhé poloviny 17 století a řešili základní problémy s rozdílnou kvalitou a o různorodosti dekorace. Jednou z prvních je

Recueil de curiosités rares et neuvelles od Antoine d´Emery vydaná v Paříži roku 1674. O 11 let později vznikla další publikace z Londýna Polygraphice a o tři roky později vychází dvě stěžení díla, které rozpracovávají otázku lakových směsí dopodrobna. Byly to Taté de mignature le secret de faire le vernis de la Chine vydaná v Hágu, a konečně Treatise of Japanning

Kniha dává jednoduché recepty a postupy jak si počínat při práci a přípravě laků a tím posouvá tuto otázku někam jinam. Styl jakým je kniha sepsána otevírá příležitosti nejen profesionálům ale i laikům. Podle toho co je uvedeno v úvodu jedná se jakousi příručku pro muže i ženy z dobrých rodin čímž je myšleno pro šlechtice a měšťany. Tomu by také odpovídalo to jakým stylem je kniha psaná. Z toho si můžeme udělat obrázek o tom, v jaké oblibě byl japanning mezi nobilitou. Tvorbou lakových prací se zajímaly nejen muže ale také ženy, které tuto aktivitu zařadily mezi další řemeslně uměleckou tvorbu, jako bylo vyšíváni nebo malba. Parker se Stalkerem uvádějí použití vzorů a receptářů nejen na velké nábytkové kusy ale především na drobnější a dekorační předměty jako jsou krabičky, rámečky a plaketky, které byly pro amatérské tvůrce a dostupnější a přirozenější. Autoři také zmiňují materiály, které byly na konci 17 století běžně dostupné a zcela odhalují i některé složitější techniky jako nanášení a vrstvení plastické dekorace imitující japonskou takamakii. Kniha je také vybavena ilustracemi a obrázkovými přílohami, které slouží jako návody na různě orientálně laděné dekorace a především pak na kombinace růžných orientálních motivů do elegantních forem. Jsou zde také popsany pro Evropu neznáme věci jako motivy oblíbených skalek, rostlinných zátiší a také spoustu nepopsaných a stylizovaných exotických květin, rostlin a živočichů převzatých z výjevů z porcelánu.

I po relativně krátkém čase byl patrný rozdíl kvalit a trvanlivosti ale hlavně odolnosti mezi lakovými pracemi a jejich kopiemi. Asijské státy neříkaly postup a kno,how napotkání a tak byla odolnost těchto materiálů velkým tajemstvím a záhadou. První evropan, který zjisti, že tajemství tkví v Uruši, škumpě lakodárné a dodržení všech japonských postupů a chtěl o to podělit písemnou formou, byl jezuita jmenem Filippo Bonanni. Ten v roce 1720 vydal Trattato sopra le Vernice. Také pochopil, že užití tohoto materiálu v Evropě je nejednoduché až nemožné. Zpracovaný lak totiž nevydrží transport přez moře a škumpa se v Evropě pěstovat nedá kvůli klimatickým podmínkám. Zmiňuje se také o toxických vlastnostech a závěrem užití původních technik zavrhuje a odkazuje k imitacím a jako materiál preferuje šelak a fermež, čož v jeho době byli běžně užívané materiály v manufaturách na japanning.

Francouz Jean Felix Watin vydal v Pařiži v roce 1772 mladši pojednáni o lakových technikách L´Art du peintre doreur et vernisseur, kterou můžeme bezesporu považovat za stěžejní práci k lakovým imitacím konce 18.stoleti. Dává zde rady jakým způsobem se co nejvíce přiblížit k čínským lakům, jak původní čínské práce opravovat, ale také jak se kvalitativně vyrovnat dílům pocházejícím, ze známe manufaktury v Belgickem Spa. Watin zároveň nepřímo potvrdil rozšiřující se zájem o směs pryskyřice, sandaraku a olejopryskyřic rozpuštěnou v lihu, která se mohla užit v několika vrstvách aby vytvářela odolnější povrchy. Watin nepochybně znal i starší knihy, které

se pokoušely chemicky rozebrat složeni lakovych povrchů a zamyšlely se nad tim, jaky postup lze považovat za nejzajimavějši a nejkvalitnějši.

Známe jen málo autorů Evropských lakových děl. Tvorbu dělíme spíše do výrobních center, nebo zemí kde tvorba probíhala. Tvorba se lišila v tvaru a pojetí nábytku.

HOLANDKO

Pro Holandsko jsou typické hranaté kabinety nebo sekretáře, které bývaly zpočátku postaveny na nízkých a robustních nohách, mnohdy tordovaných a spojených diagonální trnoží. Podnož mohla být zdobena holandskou štábkovou lištou. V horní části byla ústupková stříška pro prezentaci pocelánu v několika řadách nad sebou. Tento nábytek byl vybaven dvířky za kterými byly zásuvky v podobném duchu jako vnější tvar celého kusu nábytku. Po roce 1720 se celý kus zesuptilni a to především v oblati podstavy.

Předlohy po roce 1700 pro dekorace těchto kusů pocházely od amsterodamského umělce Petera Schenka. Holandské manufaktury užívaly především tradičního černého lakovaného povrchu ve zlaté výzdobě. Dochovaly se také napodobeniny bílého laku nebo laku Koromadnelského z Čínské provincie.

Jako náměty dekore byli užívány zobrazení orientálců ve fantasijní krajině s oblíbenými orientalně zpracovanými skalkami a pavilony mezi exotickou faunou a florou. Nebylo také vyjímkou že manufaktury z těchto motivů tvořily rovnou celé kompozice které později pouze obněnovaly.

ANGLIE

Zde byl zájem o tento nábytek v nejvyšší společnosti. Počátkem 18 století vzniká řada nových nábytkových forem na které se uplatňoval japanning. Jednalo se především o sekretáře s prohnutýma nohama a suptilním korpusem a s jednou výklopnou deskou, za kterou byli mnoho zásuvek. S velkou oblibou strohé anglické tvary přechází do tvarově neobvyklé atiky u skříněk. Vysoké sekretáře strohých tvarů nazývané highboy nebo tallboy byli základem pro lakové zboží.

NĚMECKO

Bylo jedním z nejvýznamnějších tvůrců japanningu ato především Brlín.

Byl od roku 1687 byl Gerhard Dagly královský komorním umělcem v Berlíně za vlády kurfiřta Bedřicha III. Pocházel z belgickém městě Spa, kde pracoval nějaký čas ve skupině nábytkářů nazývané bois de Spa, která se specializovala na výrobu malých lakových krabic.

Za barokního stylu byl jeden z největších řemeslníků Evropských lakových prací, a také zakladatel německého lakového trendu. Byl také vyhlášen do funkce directeur des ornements (ředitel dekorací / ornamentů, direkt disohnemo).

V roce 1688 ho následoval jeho bratr Jacques. Na počátku své tvorby na sebe bratři upozornily v Belíně zhotovením 4 velkých kabinetů postavených na tordovaných nohách v holandském stylu.

Byl zde velký zájem, podpora a spousta privilégií přicházejících z panovníkovy strany. Výsledkem byly skvělé podmínky, které bratři Daglyové proměnily v jednu z nejlépe prosperujících manufaktur té doby. Díky fenomenálnímu věhlas této dílny Bedřich s oblibou používal Dagliovské chinoaserie jako oficiální královské dary. Dílna se rozrostla do rozměrů , kdy vyráběly celé řady sekretářů, psacích i dekoračních stolů, šperkovnic, rámů obrazů až po doplňky typu talířů, táců, denních potřeb, stojany na svícny, podtácky.

Jedním z nejtypičtějších kusů jejich dílny byla tvorba černě nebo i červeně lakovaných a zlacených nebo modřených sekretářů postavených na stolovém rámu zakončených volutami. Dochovalo se nám mnoho těchto exemplářů ale bohužel také mnoho jich bylo zničeno bombardováním za druhé sv.

V pravo -(black and gold lacquer)(18th century) Hrad Charlottenburg (šlos šalotenburg)

Bratři se také podílely na výdobě několika zámku jako byl Charlottenburg nebo Oranienburg.

Jejich experimentem bylo zhotovení kabinetu s architektonickým vzhledem s bílím lakování a modrými doplňky. Jako celek měl tento kus nábytku připomínat čínský a japonský porcelán.

Jejich dílna fungovala až do roku 1713, po smrti Bedřicha I. Se dílna uzavřela a centrum lakových prací se přesunulo do Dráždan.

V Berlínské dílně Daglyú pracoval také jeden z nejvýznamnějších lakových mistrů střední evropy Martin Schnell. Po rozpadu dílny v Berlíně přesídlil do nového centra lakových prací do Dráždan. Byl původem truhlář a lakovým technikám se později přiučil. Už před příchodem do Berlína znal celou řadu lakových technik a práce v Berlíně ho zdokonalila. Domníváme se že lakovým technikám se naučil ještě koncem 17 století v Anglii, Hamburku nebo Brémách, kde máme doklady o pobytu a působení lakových mistrů.

1710 byl pozván na dvůr Saského kunfiřta Augusta Silného a záhy se stal lakmistrem v Míšeňské porcelánce.

Od roku 1716 pracoval na výzdobě Holandského paláce, zeleného salonku loveckého zámečku Hubertusburg a vodního paláce a areálu zámku Pillnitz.

1730 pracoval pro Augusta Silného ve varšavském paláci Willnow. August Silný měl celou sbírku japonských a čínských lakovaných uměleckých předmětů v Dráždaněch z čeho mohl Schnell čerpat inspiraci na dekorace.

Užíval černé laky ale především dovedl k dokonalosti lakovaní v červených odstínech. Jeho lakové práce jsou díky studii originálních lakových prací k nerozeznání od originálů. Důvodem je užití ne jednotlivých dekoračních námětů ale celých kompozic. Řešil dekoraci ve stejném řešení jako japonští mistři. Kombinoval dekorační prvky které spolu uživály i tvůrci originálů jako například bambusové plůtky s chrizanténovími keři, architekturu pod horami, atd.

Experimentoval také s bílím lakem a zlatými dekoracemi, ale to jsou pouze rarity.

Dalším experimentem bylo použití barevných laku k výzdobě dekorací. To schnell užil poprvé na výzdobě lakového salónku na zámku Wilanow ve Varšavě.

FRANCIE

Ve Francii byla v roce 1667 založena Manufacture Royales des Meubles de la Couronne jeím majitelem Charlesem Le Brunem, který zde od roku 1672 začal napodobovat čínské práce a ty patřili k nejstarším pracem tohoto druhu v této oblasti evropy. Uspěchy a rozmach přišel až na přelomu 17 a 18 století. Do té doby nebyla manufaktura schopna konkurovat dováženým čínským pracem.

Ve třetím desetiletí dosahůjí největšího obdivu co se týče výzdoby díla přezdívaná VERNIS DE MARTIN pochazéjící ze slavné rodiny Martinů. Martinové nebyli tvůrcem nábytku ale specializovaly se pouze na jeho výzdobu, kterou pokládaly na polotovary, které pro ně tvořily běžní truhláři. Rodiný podnik založil Guillaume Martin a jeho bratři Étienne Simon, Julien a Robert. Daly si patentovat ředu technologických postupů na lakové práce.

Na tuto generaci navazuje druhá generace, především syn zakladatele Guillaume Jean Martin a Etiennuv syn Etienne Francois.

Pracovaly především pro francouský dvůr a nejvyší francouzskou nobilitu.

Martinové svým způsobem už nekopírovaly asijské lakové práce, ale pouze harmonicky kombinovaly evropské umnění a technologie a dokonalou znalodtí dekoračních námětů asijských mistrů. Jedná s o další verzi racházení s asijskými náměty.

Věhlas této manufaktury velký a důkazem je i fakt že byl Alexandr Martin pozván proským králem Bedřichem II. Roku 1747 do berlína na výzdobu paláce Sanssouci v Postupimi.

Ve francii nebyli Martinové jedinou manufakturou. Bylo zde mnoho mistrů laku ktří s rodinou Martinů spolupracovali na finální úpravě vlastního nábytku.

U nás je centrem lakového zájmu dvůr Sibylly Augusty von Saxe v Baden Badenu. Jejím rodištěm byl Ostrov nad Ohří. Projevovala zájem o asijské umění více než mecenáši umění. Studiu lakových technik se zajímala už ve svém rodišti Ostrově nad Ohří někdy kolem roku 1688 o čemž si vedla zápisky. Její zápisky jsou reptáře a technologické návody. Je tedy více než pravděpodobné že v Ostrově nad Ohří byla manufaktura, která se lak technikám soustavně věnovala.