Scientia est potentia  (Vědění  je moc)

Překližované desky ve válce

"PŘEKLIŽKA" A PORTLAND

Technologie zhotovení překližky byla známá už starověkým Egypťanům. Na pole průmyslové výroby však vstoupila až začátkem 20. století. 

Roku 1905 se konala v Portlandu (Oregon, U.S.A.) výstava k příležitosti 100. výročí expedice Lewise a Clarka (která proběhla v letech 1804-1806). K této příležitosti byla oslovena místní firma Portland Manufacturing Company, továrny na výrobu dřevěných krabic, aby připravila něco nevšedního. Spoluvlastník firmy a manažer Gustav Carlson se rozhodl pro vytvoření laminované (vrstvené) desky z variace jehličnatých dřevin (Pacific Northwest softwoods). Pro rozprostření lepidla použili malířské štětky a jako lis jim posloužil domácí hydraulický zvedák. Takzvané "3-ply veneer work" (doslova: "třívrstvá dýhařská práce") zaujala veřejnost, ale také několik manufaktur, jako výrobce dveří, skříněk a kufrů, kteří okamžitě vytvářely objednávky. Do roku 1907 společnost Portland Manufacturing nainstalovala automatický rozstřikovač lepidla a sekční ruční lis. Výroba vzrostla na 420 panelů denně.

Do roku 1920 se překližka stále využívala pouze pro výrobu dveřních panelů. V roce 1920 obchodní cestující Gus Bartells z Elliott Bay Plywood v Seattlu začal získávat odběratele tohoto materiálu mezi výrobci automobilů. Založil tak nejmladší obchodní zastoupení s překližkou a úspěšně dosáhl použití překližky v automobilovém průmyslu pro nášlapné prahy (tzv. "running boards"). V této době se pro lepení používala běžně dostupná lepidla, jako byla kaseinová nebo klihová lepidla. Absence voděodolného lepidla, která by umožnila odolat překližce povětrnostním podmínkám, zapříčinila, že nakonec výrobci automobilů přešli k odolnějším, kovovým materiálům.

Zdroje: 

DR. JAMES NEVIN

Do roku 1930 se pro lepení používala běžně dostupná lepidla, jako byla kaseinová nebo klihová lepidla a překližky nebyly použitelné ve venkovním prostředí. Průlom přichází v roce 1934, když Dr. James Nevin, chemik společnosti Harbor Plywood Corporation v Aberdeen, vynalezl plně voděodolné lepidlo. To mohlo otevřít nové trhy, ale výrobní využití zůstalo fragmentální. Výrobní kvalita a systém třídění se široce lišil továrnou od továrny. Jednotlivé společnosti také neměly technické, nebo ve většině případů zejména marketingové zdroje pro výzkum nového využití překližky. 

Zdroje: 

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

NĚMECKÁ PŘEKLIŽKA - TEGO FILM

Tego film je voděodolné lepidlo pro lepení překližky. Je v podobě papírového listu napuštěného fenolovou pryskyřicí. Aplikace tohoto lepidla probíhá za sucha a vytvrzuje teplem. Tyto vlastnosti velkou měrou zjednodušují použití lepidla a tím i výrobu překližky. Tego film zabraňuje nerovnoměrnému nanesení lepidla a eliminaci bublin či deformací. Jeho objev spadá do Německa kolem roku 1930. Bylo hojně využíváno za druhé světové války pro výrobu vodě-odolných překližek používaných k výrobě letadel, jako bylo německé letadlo Focke-Wulf Ta 154 Moskito, které bylo vyrobeno výhradně z překližky.   

SPOJENECKÁ PŘEKLIŽKA

Za druhé světové války spadala překližka do skupiny essential war material, tedy byla válečným materiálem, který podléhal kontrole armády a vlády. Byla jedním z materiálů, které bylo možné použít pro armádní účely jako alternativa lehkých kovů, kterých byl nedostatek. To vše jen díky voděodolnosti a lehkosti tohoto materiálu. Zbývalo pouze najít pro tento materiál uplatnění. 

Spojené státy vyráběly ze dřeva a překližky hlídkovací torpédové čluny PT (Patrol Torpedo), které byly používány zejména v oblasti Tichého oceánu. Velkou roli sehrály také kluzáky, ať už jako hlídkovací nebo jako výsadkové letouny. Vyráběny byly z překližky, nebo ze dřeva v kombinaci s kovem. Jednalo se zejména o kluzák Waco CG - 4, kterých bylo vyrobeno kolem 14 000 kusů od prvního prototypu z roku 1942 do roku 1944. Pěchota zase využívala útočné čluny M - 2 pro překonání řek a vodních překážek. 

Mimo to se vyráběly ze dřeva a překližky miliony druhů armádních doplňků v různých odvětvích. Jako například ubikace a tábory tzv. seabees huts, doslovně tedy chaty, postavené americkými námořními stavitelskými prapory tzv. seabees.

CH. & R. EAMES

      Jen málo designérů se podílelo na válečné produkci a inovaci tak aktivně jako manželé Charles a Ray Eamesovi. Jedná se o manželský pár Charlese Ormonda Eamese, Jr (1907-1978) a Bernice Alexandry "Ray" Eames (1912-1988). 

      Charles Eames se pohyboval v moderním designu a architektuře. Obdivoval F.L. Wryghta a Fina Eliela Saarinena s jehož synem (Eero Saarinen) ve 40. letech spolupracoval. Od roku 1939 potom pracoval v  ateliéru Eliela Saarinena. S jeho synem, Eerem Saarinenem se Charles Eames zúčastnil roku 1941 výstavy "Organic Design in Home Furnishings" v MoMě (The Museum of Modern Art), na které vyhráli první místo a to v jak v kategorii židle, kde zvítězili s ikonickou židlí Organic Chair, tak i v kategorii obývací pokoj. Při přípravě na tuto soutěž se poznali Charles a Ray, ona působila jako Charlesova asistentka a téhož roku (1941) se s ní také Charles oženil. Ray se stala  jeho druhou manželkou. 

      Pravděpodobně také díky této výhře byli Charles a Ray osloveni americkým námořnictvem, aby vytvořili inovaci pro nouzové transportní dlahy. V roce 1942 byla nouze o tyto dlahy a proto začali Eamesové experimentovat. Kolem roku 1943 vytvořili dostupné, ergonomické a lehké dlahy pro transport vojáků se zraněním dolních končetin. Vytvořili také prototyp ramenní dlahy, která se ovšem nevyráběla. Americkému námořnictvu dodali kolem 150 000 transportních dlah z mahagonového nebo břízového dřeva. Pracovali také na vývoji transportního nosítka pro námořnictvo. U této práce využívali zkušeností s komplexním trojdimenzionálním ohybem, které použili už u Organic char z roku 1941. Zaměřili se na ergonomii těla a problém, jak nejlépe podpořit spodní páteř zraněného člověka. 

      Vytvářeli také řadu ohýbaných překližkových částí letadel a to jak na jeho vnější části, tak i do kokpitu. Kokpity letadel vybavili svými pilotními sedadly, které si nechali patentovat. Je to nevídaný úspěch dané doby v ohýbání překližované desky, kdy je výsledkem silné překližované křeslo, které je lehké s ostrými ohyby, aniž by prasklo. 

      Pro vnější části letounu experimentovali s výrobou ocasních stabilizátorů letounu. Tím se jejich práce s překližkou posunula do jiných  dimenzí. Museli plně ovládnout přesnou výrobu velkoformátových a přesně tvarovaných překližovaných desek a všechny faktory ovlivňující výslednou kvalitu (doba vytvrzování lepidla, vlhkost, tlak, ...). Pro výrobu svých raných prací s překližovanou deskou vyvinul Ch. Eames speciální stroj, který nazýval "Kazam machine". Pro tyto nové účely musel svůj stroj přizpůsobit novým podmínkám a měřítku.

      Zdroje:

  • THE WAR YEARS, https://www.eamesoffice.com/catalog-category/the-war-years/, navštíveno: 11.9.2017

PŘEKLIŽOVANÉ DESKY TEHDY A DNES

HUGHES'S H-4 HERKULES aka "Spruce Goose"

Jedná se o projekt ze čtyřicátých let na stavbu obřího letounu postaveného ze dřeva společností Howarda Hughese Jr. (1905 - 1976), Hughes Aircraft. Letoun má být největším postaveným letadlem, které vzlétlo. Ve čtyřicátých letech spojenecké loďstvo utrpělo velké ztráty díky německým ponorkám. To podmínilo vznik projektů jako je britský Habbakuk.            V tomto případě se jednalo o problém přepravy válečného materiálu do Evropy. 

Dřevo bylo zvoleno jako materiál díky nedostatku hliníku a požadavkům na velkou nosnost letadla. Pro výrobu bylo zvoleno téměř výhradně břízové dřevo. Letounu se přezdívalo "Spruce Goose", tedy smrková husa.

Letoun byl sice vyroben a vzlétl, ale až ke konci války a tím pádem letadlo již nebylo vyráběno ve větších počtech. 

PROJEKT HABBAKUK

Tento britský projekt je příkladem vynaložených snah na využití alternativních materiálů, kdy svou roli opět sehrálo dřevo. Mělo se jednat o letadlovou loď, která měla být zhotovena z materiálu anglicky zvaného pykrete. Jedná se v podstatě o led, který je obohacen o dřevní odpadní materiál v jakékoli formě, ať už se jedná o piliny, hobliny, nebo jiný druh celulózy jako je například papírová drť. 

Proč led a piliny? Projekt vznikl ve čtyřicátých letech jako reakce na táhlou válku, kdy se rychle hledaly alternativní materiály k výrobě válečné mašinérie. Vody bylo všude plno a výroba ledu nebyla tak energeticky náročná jako zpracování kovů. S nápadem použít tento materiál přišel Geoffrey Pyke, který vyznával neortodoxní metody a postupy. Tento materiál zvaný pykrete má oproti ledu větší houževnatost, kterou mu propůjčuje celulóza - není tedy tak křehký jako čistý led. Oproti čistému ledu navíc taje značně pomaleji. Navíc tento materiál skýtal potenci ve výrobě. Dal by se obrábět jako dřevo a odlévat jako kov. 

Mělo se jednat o největší plavidlo, jaké kdy bylo  postaveno. Projekt však nebyl nikdy realizován. 

Zdroje:


Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky