České nábytkářství 17. st

Profánní barokní interiéry byly komponovány jako celek, ve kterém vše bylo v harmonii. Šlo tedy o něco jako gesamtkunstwerk nebo spíše dobový a méně anachronický pojem un bel composto. Jinými slovy, nábytek doplňoval štukové a freskové dekorace barokního prostoru.

V době pobělohorské dochází k odsunu obyvatelstva z náboženských a politických důvodů a naopak přicházejí zahraniční umělci. Příliv řemeslníků trval až do poloviny 18. století a vlády Marie Terezie. Lokální, ale i zahraniční umělci měli v oblibě užívání vzorníků, které se na území dnešní České republiky dostaly ze zahraničí. Vlivem mísení vlivů místních a zahraničních spolu s importovaným nábytkem je těžké rozlišit původ jednotlivých vlivů nábytkového umění ze 17. století. Z oblasti bavorského města Nürnberg (Norimberk) se k nám dovážely architektonicky tvarované skříně a truhly. Z Itálie se dovážely ebenové kabinety zdobené zříceninovým mramorem, minerální inkrustací nebo technikou pietra duraI. Tyto kabinety si objednával pro pražský palác Albrecht z Valsdštejna, italské truhly zase objednával Rudolf hrabě Colloredo.

Ryze českou produkcí 17. století je chebská reliéfní intarzie, někdy také označovaná mystifikujícím pojmem jako pražská práce. Pro tento druh intarzie, která je následně řezbářským (někdy až ryteckým) způsobem dotvořena, byly většinou používány jako tematické náměty německé grafické listy z 16. století. Díla zdobená touto technikou se nacházejí po celém světě, od Švédska po USA.

V sakrálním prostoru byl mobiliář jedním z nástrojů rekatolizace a masového působení na smysly věřícího. Konstrukce se stala pouze lešením a nosným prostředkem pro okázalou řezbu. Před nebo kolem roku 1630 doznívá manýristické pojetí dekoru a zároveň v době pobělohorské narůstá obliba řezbářského dekorativismu. V českém prostředí byl nejčastěji uplatňován typ portálového sloupového oltáře.

V oblasti jižních Čech je mnoho prací doloženo autorsky. Jedním z velkých center výroby církevního vybavení byl Český Krumlov, kde působily dílny Filipa Rummlera, Vavřince Kienmullera, Martina Lindenmeyera a Adama Hoffmanna, které byly činné od šedesátých let do konce 17. století. V Jindřichově Hradci to byl potom Ondřej Gratzel a v Bechyni Pankrác Winkler.

V období baroka se etabluje a osamostatňuje štafírské řemeslo, které do té doby vykonával malíř. Ranně barokní sakrální mobiliář se vyznačuje černou polychromií se zlacenými ornamentálními detaily, které jsou v době 1650-1680 boltcové a po roce 1680 rozvilinové (akantové).  

Sakrální realizace 17. století v Čechách:

• epitaf Samuela Lagarina, kostel Nanebevzetí Panny Marie, před rokem 1630
  
• epitafem Jana Letňanského, kostel Nejsvětější Trojice, Rokycany, 1638
  
• oltář klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě
  
• oltář kostela Panny Marie ve Staré Boleslavi
  
• dveře katedrály sv. Víta, 1629-1630 (Kašpar Bechteler)
  
• hlavní oltář kostela sv. Jakuba, Prachatice, 1653 (čtyři reliéfy ze staršího, pozdně gotického oltáře)
  
• oltář kostela Jana Křtitele, Jindřichův Hradec, 1673
• oltář kostela Panny Marie před Týnem, 1649 (portálový sloupový oltář)
• oltář kostela sv. Štěpána, Nové Město, Praha, 1679, (portálový sloupový oltář od Samuela Krause)
  
• oltář kostela Panny Marie Sněžné, Praha, 1649-1651 (portálový sloupový oltář)
  
• oltář kostela sv. Jakuba, Kutná Hora, 1677 (portálový sloupový oltář od Kašpara Aygla)
  

(1653, Kostnice ve Švábsku - 2. května 1720, Praha)

Marek Nonnenmacher, Der Architectonische Tischler Oder Pragerisches Säulen-Buch, Nürnberg, 1710

Zdroj článku:
Emanuel Poche, Barokní umělecké řemeslo 17. století v Čechách, in: Rudolf Chadraba, Dějiny českého výtvarného umění, díl 2, sv. 1, Od počátků renesance do závěru baroka. Praha: Academia, 1989, s. 373-390.